Zklamání

6. listopadu 2017 v 1:32 | Bětuš |  | Admin & Site |
Lucius Annaeus Seneca jednou pravil: "Jednou z nejkrásnějších kvalit pravého a silného přátelství je pochopit a být pochopen". Dříve by mi to přišlo asi jako pěkné motto, ale dnes mi to už příjde jako nějaká naučená říkanka, která se většinou povídá dětem, aby neztratily iluze o světě.

Každý z nás ne jednou zažil onu situaci, kdy mu byla bodnuta pomyslná kudla do zad, protože si do svého života pustil nějakou dříve cizí osobu, které se otevřel a dovolil, aby se z toho stalo přátelství či láska. O to horší to je, když se ona osoba staně někým více než jenom cizincem a dostane tak nový titul "kamaráda/kamarádky". Tehdy se stáváme více zranitelnějšími pokud jde o ně, když se jim něco děje, prožíváme to s nimi a chceme, aby se tak měli lépe, i kdybychom ze sebe měli udělat naprostého idiota.

V životě se mi stalo třikrát, že jsem se někomu naprosto cizímu, kterého jsem nikdy v životě neviděla otevřela natolik, že mě označovali titulem "nejlepší kamarádka" a já si o nich snad myslela své. Snažila se tu být pro ně snad dnem i nocí, zlepšovat jim náladu, i když mě do smíchu nebylo a ze začátku vše vypadalo tak idealisticky jako z nějakého ukázkového filmového plakátu na opravdové přátelství.


Nebudu Vás zatěžovat detailama o tom, co všechno se stalo a proč to první "přátelství" následně nevyšlo, stejně někteří z Vás to již dávno ví, protože buď jsem jim to psala a nebo byli skoro u toho. Ale rozhodně to první nedopadlo nijak dobře, druhá osoba ze sebe udělala naprostou chudinku a já byla ta chladnokrevná svině, o které neustále každému psala jaká jsem hrozná atd. Následně si myslela, že vše urovná tím, že neplánovaně přijede za mnou a objeví se u mých dveřích s tím, že chce všechno od začátku a že když odmítnu, tak to pochopí a nebude z toho dělat žádnou vědu. Zajisté jsem odmítla a co se stalo? Do 24 hodin začala o mě opět psát jaká jsem svině... Takže takhle skončilo první přátelství s cizinkou z internetu. Vlastně jsem za to ráda, protože se mi tak otevřely oči a mohla jsem ze svého života vypudit psychického upíra, který si mě chtěl jenom dárkama a slůvkama omotat kolem prstu zatímco ze mě vysával energii a já pochybovala o tom, co jsem udělala. Tehdy jsem si řekla, že se mi tohle už nikdy nestane.

Ale ejhle, minulý rok mi nějak nepřál. Opět jsem poznala naprosto super holku, se kterou jsem se velmi rychle zpřátelila. Což asi mohlo být varování, ale já to neviděla. Začalo mi na ní záležet a psaly jsme si společně KAŽDÝ DEN! Připadalo mi to jako kdybychom se znaly roky a ne třeba měsíce. Ale potom se stalo to,že ji zemřela babička a všechno šlo od desíti k pěti. Ze začátku kominikovala, ale následně přerušila komunikaci na několik měsíců s tím, že mi až po delší době napsala, že se pokusila o sebevraždu, protože to prostě nedává - smrt v rodině a ještě nešťastné zamilování, které následovalo v odmítnutí. Nebylo lehké číst ta slova, kdy popisovala, co se přesně stalo a jak ji mamka našla a následně, že je zavřená v ústavu, kde nemůže mít ani tkaničky od bot, aby se s nimi neuškrtila nebo kdo ví co. Uběhlo dalších několik měsíců a opět jsem dostala odpověď na mail, kdy mi odepsala, že je úplně jiný člověk než byla a to bylo naposledy, kdy jsem o ní slyšela. Od té doby nevím vůbec nic, ale očividně i tady snaha opadla... Takže se takto ukončilo další přátelství...

A v neposlední řadě to nejnovější. Myslíte si, že někoho znáte čtyři roky a že ho znáte opravdu dobře, že jste se staly součástí života někoho dalšího, ale nakonec zjístíte, že je to asi jinak. Jak jsem již řekla, tak tuto osobu jsem znala čtyři roky, skoro pět let by to bylo příští rok v únoru. I tady šlo kamarádství nějak snadno a rychle. Ze začátku šlo všechno v pohodě, ale potom nastala doba, kdy jsem si více připadala jako psychiatr, kterého ani neplatíte a jenom Vám dává rady, vše co se stalo mě šlo bokem a já se snažila ji vyhrabat z jakékoliv hromady sra*ek, do které se dostala. Snažila jsem se být podporou, ale následně přišlo ono první bodnutí kudlou do zad, poté jich následovalo ještě několik až jsem ztratila přehled o tom, co se všechno stalo a nebo kolikrát. Několikrát se mi povedlo se od tého osoby odprostit a užívat si volnost, ale vždycky jsem si naivně myslela, že šlo třeba o nedorozumnění a tak jsem ji dávala další a další možnost mi dokázat nějaké zlepší, ale pokaždé to dopadlo špatně a to i přes to, že jsem ji schválně řekla několik nepěkných věcí. Přeci jenom si více vážíme toho, co jsme ztratilii než toho, co máme. Neříkám, že bych v tom nebyla nevinně a nebo nepsala některé věci naschvál, ale zmáhá mě tu být pro někoho, kdo tu není pro mě a jenom slibuje změnu, ale nakonec to dopadne vždy stejně. Nejhorší na tom je, že se ve mě takto vytvořila pořádná nedůvěra, ale hluboko uvnitř mě stále hryže nějaké to svědomí, které říká ať ji vyslechnu a dám ji další šanci, že vše bude jiné a že to prostě za to stojí...

Jak jste na tom Vy? Stalo se Vám něco podobného o co se chcete třeba v komentářích podělit a nebo si myslíte, že jsem totální nána, která teď zní jako nějaká puberťačka :D
 


Komentáře

1 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | E-mail | Web | 6. listopadu 2017 v 1:53 | Reagovat

Mne za celý život toho sklamalo tokik že to nejde spočítat :-(

2 Bad Girl Bad Girl | E-mail | Web | 15. listopadu 2017 v 20:50 | Reagovat

Ale kdepak jako puberťačka :-D Tohle je myslím úplně běžný i mezi dospělýma, bohužel. V některých těch "příbězích", co jsi napsala se tak trochu vidím. A úplně ti v tomhle rozumím.

Svou první nejlepší kamarádku jsem znala od školky. Byli jsme spolu každej den, odmala. Občas se pohádali, ale to k tomu patří. Jen jednou jsme se spolu asi rok nebavili, ale pak zase začali. Ale asi před třemi lety si našla přítele a od tý doby jsme se spolu vídali míň a míň. Teď jsem ji asi tak půl roku neviděla a to bydlí posranejch 10 km dál. Vykašlala se na rodinu, na všechny přátele a napíše jen, když potřebuje pujčit peníze, který jí bohužel nepujčím, když nechce pracovat (ovlivněná tím přítelem). Sice se spolu bavíme, ale když jsem ji tehdy v dost těžkým období potřebovala - prostě jsem si jen chtěla promluvit, vypovídat se - vyslechla mě asi na 3 minuty a pak si zase volala se svým "úžasným přítelem", bez kterých nevydrží ani půl dne. Už pro mě není ani zdaleka nejlepší kamarádkou. A nejvíc mě mrzí, že to prostě nevidí, že měla nějáký kamarády a dala přednost radši "mu". Taky, když jsem měla přítele, jsem s ní pořád chodila ven. Taky to šlo. Tohle mě bolí ze všeho nejvíc, když jsme spolu byli celej život, ale přenesla jsem se přes to.

Druhá "nejlepší" kamarádka byla přesně tou osobou, se kterou jsme si mohli říct úplně všechno. Povídali jsme si pořád, věděli jsme o sobě úplně všechno. Takový pohádkový přátelství. Ani nevím, co se stalo, že se to tak posralo, asi to, že jsme šli každá na jinou školu, že jsme si našli další kamarády a ty nás zase ovlivnily. Už si nemáme co říct a to, když se podívám na minulost, se mi nechce věřit. Škoda, že to tak dopadlo, ale nepohádali jsme se stejně jako v prvním případě, jen jsme se vzdálili a to pak člověk neví, na čem je.

U třetí "nejlepší kamarádky" to dopadlo stejně - nepohádali jsme se, ale už se spolu nebavíme bez nějákýho důvodu. Jen to pro mě bylo asi nejemotivnější ze všech. A taky to bylo nejkratší "nejlepší" kamarádství z těhle tří. Poznali jsme se na střední. Byli jsme úplně stejný - chováním, vyjadřováním, problémy. Měli jsme si pořád o čem povídat, drželi se navzájem. Jen ke konci už jsme byla, stejně jako ty, psychiatr. Obě jsme měli dost na prd problémy, ale já si nestěžovala. Jen naslouchala, udobřovala a snažila se pomoct. To bylo dost vyčerpávající. Odešla na konci druháku. Nechápala jsem proč, co se stalo tak najednou. Věděla jsem, že měla problémy (byli tam i drogy), deprese, hádala se s mámou, ale z ničeho nic, bez nějákýho plánování, se s matkou přestěhovala do rodnýho města. Pak jsem ji viděla asi už jen 2x a asi rok jsem ji neviděla vůbec. S ní jsem si rozuměla jako s nikým jiným, ale prostě to dopadlo jak dopadlo a dost mě to štve.

Teď nemám žádnou kamarádku - ani dobrou, ani nejlepší, žádnou. Má to svý světlý stránky, ale i stěnný. Myslela jsem, že to bez přátel nepůjde, ale jde to. Sice hůř, ale jde.

Jéžiš, to je tak fajn se tady někomu vypsat, když jsem doteď neměla komu. A to nepředpokládám, že to zhltáš tak, jako já zhltala tvůj článek, kterej je mimochodem skvěle napsanej a moc pěkně se čte. I když samotný obsah je sám o sobě smutnej.

Na závěr ti řeknu, aby ses v životě držela. A to úplně ve všem. Tyhle zrady a zklamání bohužel k životu patří, ale je horší, když je jich tolik. To pak v člověku něco zanechá...

3 Ennie Ennie | Web | 3. prosince 2017 v 22:34 | Reagovat

Nejhorší je očekávat od druhých, to co uděláš ty pro ně :/. Taky jsem se párkrát zklamala.

Doufám, že Ti to vypsání aspoň trochu pomohlo :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama